Rubrika: Historie

• http://catholica.cz/?id=4683

BLAH. PIERE GIORGIO FRASSATI
„Žít, nikoli živořit“
Pocházel z Turína v Itálii. Již od dětství vynikal zbožností a láskou k chudým.
Od 13 let denně přijímal Eucharistii, z níž čerpal energii pro život podle evangelia.
Vyrostl v člověka, který se cítil zodpovědný za život národa a světa, k němuž patřil.
Byl velmi aktivním laikem a vzorem pro mládež, na kterou blahodárně působil.
Studoval vysokou školu, aby mohl pomoci horníkům zlepšit jejich život. Byl
účastníkem mnoha křesťanských aktivit, přítelem každému, ale také horolezcem
a dominikánským terciářem. Hodně pomáhal nezaměstnaným a jejich rodinám. Jeho
život prolínaly ideály modlitby, činnosti a oběti. Dožil se jen 24 let a svou smrt
obětoval za spásu rodičů. Byl nazván mužem osmi blahoslavenství.
Narodil se 6. 4. 1901 jako syn vydavatele časopisu La Stampa a pozdějšího liberálního
senátora Alfreda Frassatiho a Adelaidy. Při křtu dostal vedle jména Petr po dědečkovi
i jméno hrdiného sv. Jiří. V rodném jazyce byl zván Pier Giorgio.
Rodiče Pier Giorgia i jeho o 17 měsíců mladší sestru vychovávali poněkud
sparťansky. Učili je od mala odříkání, ukázněnosti a poslušnosti. Například při
cestách po horách se nesměli napít, dokud se nevrátili domů. O zdravé křesťanské
zásady Pier Giorgia se zasloužila matka a zejména salesián Antonio Cojazzi. Za jejich
doplnění pak vděčil jezuitům. Svůj život od mala prožíval s vnímáním Pána Ježíše
jako nejdůvěrnějšího a stálého přítele. V deseti letech poprvé přijal Eucharistii
a od toho dne byl On středem jeho života. Za svůj program tehdy přijal poslání být
nositelem Krista.
Od roku 1913 byl jeho otec jmenován senátorem. Pier Giorgio byl velmi skromný a v
případě potřeby vždy ochotný pomoci. Například s riskováním života zachránil z
nebezpečné kry malou holčičku, ač sám se přitom octl v ledové vodě.
Ve 13 letech získal dobrého duchovního otce v Petru Lombardim a začal přijímat Pána
Ježíše denně, ač rodiče doma odsuzovali babičky, které byly denně v kostele. Podle
maminčina výkladu přikázání bylo třeba jít jen v neděli a nedala se zprvu přesvědčit,
že by její syn byl schopen denně přijímat, aniž by se stal fanatikem či nepřivedl rod
do nevážnosti. Pier Giorgio se však nedal odradit a asi už pátý den dosáhl matčina
souhlasu. Byl tak nesmírně šťastný. Zapsal se také do „Družiny Nejsvětější Svátosti“
a do „Apoštolátu modlitby“. Objevil Ježíšovu Matku jako matku každého z nás a začal
s modlitbou růžence jako rozhovorem dítěte s matkou.
Své mládí prožil jako veselý a šťastný mladík, zároveň žil jako asketa a velmi
důsledně dbal na ctnost čistoty. Byl v eucharistické legii a v mariánské družině. Stal
se také členem klubu italských horolezců a velice rád vystupoval na hory. Rád
se projížděl i na otcově koni.
O Pier Giorgiovi je psáno, že v 18 letech uvažoval o evangeliu se zápalem člověka
hledajícího poklad. (srov. Mt 13,44) Byl přirozený, jemný, nesnášel dvojsmyslné řeči.
Byl přítelem každého, kdo byl osamělý, nemocný, chudý.
Při studiu na vysoké technické škole v Turíně nebylo příliš dobré prostředí. Pier
Giorgio se stále denně účastnil mše svaté. Často a rád se modlil a své přátele vyzýval
ke společné modlitbě. Angažoval se v různých kroužcích a sdruženích, byl zapojen
i do politiky. Všestranně byl otevřený životu, který naplno prožíval, ať se jednalo
o četná přátelství či sport, umění nebo přírodu. Byl milovníkem hor a na jejich slézání
brával své přátele.
Pier Giorgio se zúčastňoval často kongresů. Hned z Ravenny odjel 1. 9. na další
kongres katolické mládeže do Říma. Tam ve svatopeterské basilice na náměstí bylo
mládeží přijato rozhodnutí: „Žít podle Kristových zásad a zvěstovat je celému světu“.
V polovině měsíce se Pier Giorgio vrátil do Německa a o dva měsíce později se při
zpáteční cestě stavoval v Praze za apoštolským nunciem. V následujícím roce se stal
papežem milánský arcibiskup se shodnými ideály, jako měl Pier Giorgio, přičemž oba
byli i horolezci. Dal si jméno Pius XI. Jeho nejoblíbenější modlitbou byl od 12 let stále
růženec. Na dveře pokoje si dal Pavlův hymnus na lásku (1 Kor 13.1-13).
K jeho činnosti patřily každý týden i návštěvy 4 až 5 rodin. V předvečer vánoc těch
nejchudších. Chodil pěšky s velkou náručí pozorností. Šetřil za benzin i tramvaj.
Chudé miloval a všestranně jim pomáhal. Nikdy nelpěl na penězích ani na jiných
věcech, za kterými se honí světští lidé. Od matky dostával hodně peněz, ale vždy vše
rozdal a žil způsobem chudých. Zjistil, že se dá cestovat s jedním jídlem za den.
V tom roce poznal při jedné z túr Lauru Hidalgovou, která byla o tři ročníky výš,
pocházela z ateistické španělské rodiny, v Itálii brzy ztratila rodiče a stala se z ní dobrá
katolička. Pier Giorgio se do ní velmi zamiloval a prožíval čistou lásku. Poté co ji
pozval ještě s další dívkou do rodiny na oběd, zjistil, že se rodičům jeví jako velmi
nežádoucí. Toužil se s ní sice oženit, ale nechtěl vnášet další rozbroje do rodiny, v níž
se rodiče i tak již neměli rádi.
Nikdy mu nechyběla odvaha. Hory byly jeho vášní od dětství. Když pobýval na sv.
Bernardu a večer se vracel na chatu, stavěl lyže vedle kaple, aby se ještě pomodlil
před svatostánkem. V únoru 1924 se vydal s přáteli na Oulx, organizoval výstup na
Sestriére. Pier Giorgio nepřestával slézat vrcholky Alp. 18. května toho roku založil
Společnost podezřelých existencí. Za rouškou lehkomyslných her byla skryta jeho
snaha o větší prožívání víry a modlitby. S touto společností Pier Giorgio také chtěl
prokazovat dobro, sloužit bližním, žít porozumění, přátelství s Pánem.
S Laurou se s bolestí definitivně rozešel kvůli odporu rodičů, hrozícímu rozvratu
a napětí v rodině. Avšak sympatie k ní zaměnil za lásku ke všem lidem. V únoru už
psal sestře, že víra mu dává sílu, aby byl stále veselý a že katolíci přece musí potírat
smutek ve svých duších. Jeho radost měla základ v Bohu.
V červnu 1925, po posledním Pier Giorgiovově výstupu na Lenelle, který už byl pro
něj velmi namáhavý, si doma všimli jeho výrazného hubnutí. 20. 6. zvládl průvod k
jeho oblíbené Consolátě, kde pak při adoraci se nabízel Bohu jako oběť za obrácení
rodičů, kteří přestali projevovat víru a chtěli se rozvést. 1. července již nevstal z lůžka.
Lékař, který přišel za jeho umírající babičkou, se na něj podíval a prohlásil, že u něj
jde o revmatickou záležitost. S vysokou horečkou Pier Giorgio nemohl spát, dostával
se do agónie, ale nikdo o něj nedbal. Ráno požádal pokojskou o lékaře. Babička
zemřela a začal se chystat její pohřeb. Přišel za ním Marco B. Marně se Pier Giorgio
pokoušel povstat, byl ochrnutý. V den babičina pohřbu lékař poznal, že jde
o smrtelnou obrnu. Šlo o ochrnutí vnitřních orgánů, kterým se nakazil při obsluze
některého z nemocných. Pomoci mohla jen očkovací látka z Paříže, ale bylo již pozdě.
Poslední Pier Giorgiovy myšlenky patřily chudým. U postele mu maminka na jeho
přání připravila oltářík s obrazem P. Marie, přišel kněz a Pier Giorgio naposledy přijal
Pána, aby se s ním vydal do věčného života. Před smrtí mu byla udělena i svátost
nemocných. Maminka mu nadzvedla hlavu a Pier Giorgio upřel pohled na zdrceného
otce, jakoby mu říkal: „To je za tebe.“ Zemřel o první mariánské sobotě.
Proces blahořečení začal v roce 1932. Při exhumaci po 56 letech od smrti, 31. 3. 1981,
bylo jeho tělo shledáno v neporušeném stavu. K blahořečení Janem Pavlem II.
však došlo až 20. 5. 1990. Od Pier Giorgiovy smrti a během dlouhého procesu
až po současnost došlo k mnoha vyslyšením na jeho přímluvu a to nejen z Itálie,
ale z mnoha evropských zemí včetně Československa. Přišla prý hlášení i z Alžíru,
z Argentiny, z Kanady, Etiopie, Indie, Libanonu a Libye.

ThDr. Jan Pospíšil se narodil roku 1837 v Ohnicích č. 17 (nyní Vojnice, místní část obce Těšetice u Olomouce), jako jedno z 8 dětí Šimona Pospíšila (1810- 1898) a Josefy, rozené Gruntové (1810-1866).

1850-1858 – absolvoval Státní gymnasium v Olomouci,

1858–1862 – studium bohosloví v Olomouci, (byl vynikajícím studentem),

6.7.1862 – vysvěcen na kněze,

1862 – kooperátor v Bzenci,

1.6.1865 – promován doktorem teologie (ThDr.),

1866 – farář v Bzenci,

1871 – děkan v Bzenci, jmenován školním inspektorem děkanátu bzeneckého a kyjovského,

1873 – jmenován arcibiskupským komisařem při gymnáziu v Kyjově,

1884 assesorem konzistoře,

1884 – arcikněz v Bzenci,

1895 – jmenován papežským komořím.

 

Stál v čele veškerého kulturního života ve městě Bzenci i na celém okresu.

22.12.1900 – jmenován nesídelním kanovníkem v Olomouci,

10.2.1901 – přijat za sídelního kanovníka v Olomouci,

8.1.1914 se stal prelátem a scholastikem při olomouckém metropolitním chrámu Páně (scholastikus byla 4. nejvyšší kapitulní dignita).

 

Stál v čele apoštolátního života jako jeho místopředseda.

Další funkce:

* předseda ústředního výboru Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje,

* infulární prelát

* papežský domácí prelát,

* apoštolský protonotář,

* Jeho Eminence rada a konsistoriální assessor (1884), komtur c. k. řádu Františka Josefa,

* čestný občan města Bzence, čestný občan města Písku a Mistřína.

Městu Bzenci věnoval Mariánský sloup na náměstí, a 2 votivní okna ve farním kostele (vedle oltáře).

Mariánský sloup byl zbudován na místě zbořené kapličky, která byla na závadu místní komunikaci.

Čtyřhranný základ sloupu s reliéfem ThDr. Pospíšila i vlastní sloup jsou ze švédské žuly. Socha Panny Marie s Ježíškem je z kararského mramoru.

Vypráví se, že v roce 1953 zpupný funkcionář národního výboru dal do ruky Panny Marie metlu se slovy: „Ať tu nestojíš zbytečně, ukliď aspoň náměstí.“ V následujících dnech byly prudké deště, které zničily úrodu a náměstí zaplavily tunami bláta, přičítány tomuto rouhačskému činu.

(Ve farní kronice je zapsáno o této události doslova toto: „V květnu se počasí zhoršilo a koncem května nastaly samé bouřky, zvláště nad Bzencem stékající voda zaplavila všecky ulice města, vnikla do domů, Syrovínka vytekla z břehů a zaplavila celé okolí i s nádražím, vše bylo ve vodě, vytrhala i dlažbu ulic. Z toho velká škoda na polích, zahradách a vinohradech. Mluvilo se, že to byl trest za potupení P. Marie Bzenecké.“)

Olomouci věnoval ThDr. Jan Popsíšil dvě votivní okna v kostele sv. Mořice s českými nápisy (sv. Cyril a Metoděj a sv. Jan Nepomucký).

Dle záznamů metropolitní kapituly finančně podporoval studia seminaristů.

Zemřel v pátek 24. května 1918 v 19:00 hodin večer zaopatřen svátostmi umírajících v 82 letech po krátké nemoci (cit.:“…v neděli byla u něho návštěva milého jeho Bzence, s níž po delší dobu poseděl ve studené jídelně a zachladil se. Horečka pak rychle učinila konec jeho požehnanému životu…“).

Město Bzenec si natolik oblíbil, že bylo jeho přáním, zde být také pochován. Tělesné pozůstatky byly uloženy za přítomnosti generálního vikáře preláta Geislera dne 28. května 1918 na hřbitově v Bzenci k poslednímu odpočinku.

Jeho náhrobek je doposud jedním z nejpěknějších kamenických a sochařských děl na zdejším městském hřbitově.

Rodina Pospíšilova od r. 1731 stále žije na původním gruntě ve Vojnicích č. 17.

V roce 2015 u příležitosti oslav 1000 let Bzence patřil ThDr. Jan Pospíšil mezi oceněné občany města. Ocenění „in memoriam“ za něj převzali na Kulturním domě dne 18. května 2015 jeho rodinní příslušníci.

Mše sv. u příležitosti 100. výročí úmrtí ThDr. Jana Pospíšila byla sloužena v kostele sv. Jana Křtitele v neděli 29. července 2018 v 9:30 hodin za účasti a promluvy pana starosty Pavla Čejky.

ThDr. Jan Pospíšil byl významnou osobností, která se zapsala do dějin našeho města. Mariánský sloup, dominanta našeho náměstí, a místo jeho spočinutí na bzeneckém hřbitově svědčí o tom, že město Bzenec si vskutku zamiloval.

Vzpomeňme na něj při mši sv. a ve svých modlitbách.

Děkujeme za poskytnutí cenných informací, materiálů a fotografií rodině Pospíšilové z Vojnic.

---

Zdroje:

• Zemek Metoděj, Posloupnost kanovníků metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci, VVM 4 (1949), 121-136, 167-182; 5 (1950) 53-64, 99-116, 141-146.
• Zemek Metoděj, Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až po nynější dobu, 1-2, rukopis práce uchovaný v olomouckém archivu.
• Životopis ThDr. Jana Pospíšila sepsaný Štěpánem Kohoutem (Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc)
• farní kronika
• http://www.starybzenec.cz