Patron našich farností měsíc leden PIER GIORGIO FRASSATI

BLAH. PIERE GIORGIO FRASSATI
„Žít, nikoli živořit“
Pocházel z Turína v Itálii. Již od dětství vynikal zbožností a láskou k chudým.
Od 13 let denně přijímal Eucharistii, z níž čerpal energii pro život podle evangelia.
Vyrostl v člověka, který se cítil zodpovědný za život národa a světa, k němuž patřil.
Byl velmi aktivním laikem a vzorem pro mládež, na kterou blahodárně působil.
Studoval vysokou školu, aby mohl pomoci horníkům zlepšit jejich život. Byl
účastníkem mnoha křesťanských aktivit, přítelem každému, ale také horolezcem
a dominikánským terciářem. Hodně pomáhal nezaměstnaným a jejich rodinám. Jeho
život prolínaly ideály modlitby, činnosti a oběti. Dožil se jen 24 let a svou smrt
obětoval za spásu rodičů. Byl nazván mužem osmi blahoslavenství.
Narodil se 6. 4. 1901 jako syn vydavatele časopisu La Stampa a pozdějšího liberálního
senátora Alfreda Frassatiho a Adelaidy. Při křtu dostal vedle jména Petr po dědečkovi
i jméno hrdiného sv. Jiří. V rodném jazyce byl zván Pier Giorgio.
Rodiče Pier Giorgia i jeho o 17 měsíců mladší sestru vychovávali poněkud
sparťansky. Učili je od mala odříkání, ukázněnosti a poslušnosti. Například při
cestách po horách se nesměli napít, dokud se nevrátili domů. O zdravé křesťanské
zásady Pier Giorgia se zasloužila matka a zejména salesián Antonio Cojazzi. Za jejich
doplnění pak vděčil jezuitům. Svůj život od mala prožíval s vnímáním Pána Ježíše
jako nejdůvěrnějšího a stálého přítele. V deseti letech poprvé přijal Eucharistii
a od toho dne byl On středem jeho života. Za svůj program tehdy přijal poslání být
nositelem Krista.
Od roku 1913 byl jeho otec jmenován senátorem. Pier Giorgio byl velmi skromný a v
případě potřeby vždy ochotný pomoci. Například s riskováním života zachránil z
nebezpečné kry malou holčičku, ač sám se přitom octl v ledové vodě.
Ve 13 letech získal dobrého duchovního otce v Petru Lombardim a začal přijímat Pána
Ježíše denně, ač rodiče doma odsuzovali babičky, které byly denně v kostele. Podle
maminčina výkladu přikázání bylo třeba jít jen v neděli a nedala se zprvu přesvědčit,
že by její syn byl schopen denně přijímat, aniž by se stal fanatikem či nepřivedl rod
do nevážnosti. Pier Giorgio se však nedal odradit a asi už pátý den dosáhl matčina
souhlasu. Byl tak nesmírně šťastný. Zapsal se také do „Družiny Nejsvětější Svátosti“
a do „Apoštolátu modlitby“. Objevil Ježíšovu Matku jako matku každého z nás a začal
s modlitbou růžence jako rozhovorem dítěte s matkou.
Své mládí prožil jako veselý a šťastný mladík, zároveň žil jako asketa a velmi
důsledně dbal na ctnost čistoty. Byl v eucharistické legii a v mariánské družině. Stal
se také členem klubu italských horolezců a velice rád vystupoval na hory. Rád
se projížděl i na otcově koni.
O Pier Giorgiovi je psáno, že v 18 letech uvažoval o evangeliu se zápalem člověka
hledajícího poklad. (srov. Mt 13,44) Byl přirozený, jemný, nesnášel dvojsmyslné řeči.
Byl přítelem každého, kdo byl osamělý, nemocný, chudý.
Při studiu na vysoké technické škole v Turíně nebylo příliš dobré prostředí. Pier
Giorgio se stále denně účastnil mše svaté. Často a rád se modlil a své přátele vyzýval
ke společné modlitbě. Angažoval se v různých kroužcích a sdruženích, byl zapojen
i do politiky. Všestranně byl otevřený životu, který naplno prožíval, ať se jednalo
o četná přátelství či sport, umění nebo přírodu. Byl milovníkem hor a na jejich slézání
brával své přátele.
Pier Giorgio se zúčastňoval často kongresů. Hned z Ravenny odjel 1. 9. na další
kongres katolické mládeže do Říma. Tam ve svatopeterské basilice na náměstí bylo
mládeží přijato rozhodnutí: „Žít podle Kristových zásad a zvěstovat je celému světu“.
V polovině měsíce se Pier Giorgio vrátil do Německa a o dva měsíce později se při
zpáteční cestě stavoval v Praze za apoštolským nunciem. V následujícím roce se stal
papežem milánský arcibiskup se shodnými ideály, jako měl Pier Giorgio, přičemž oba
byli i horolezci. Dal si jméno Pius XI. Jeho nejoblíbenější modlitbou byl od 12 let stále
růženec. Na dveře pokoje si dal Pavlův hymnus na lásku (1 Kor 13.1-13).
K jeho činnosti patřily každý týden i návštěvy 4 až 5 rodin. V předvečer vánoc těch
nejchudších. Chodil pěšky s velkou náručí pozorností. Šetřil za benzin i tramvaj.
Chudé miloval a všestranně jim pomáhal. Nikdy nelpěl na penězích ani na jiných
věcech, za kterými se honí světští lidé. Od matky dostával hodně peněz, ale vždy vše
rozdal a žil způsobem chudých. Zjistil, že se dá cestovat s jedním jídlem za den.
V tom roce poznal při jedné z túr Lauru Hidalgovou, která byla o tři ročníky výš,
pocházela z ateistické španělské rodiny, v Itálii brzy ztratila rodiče a stala se z ní dobrá
katolička. Pier Giorgio se do ní velmi zamiloval a prožíval čistou lásku. Poté co ji
pozval ještě s další dívkou do rodiny na oběd, zjistil, že se rodičům jeví jako velmi
nežádoucí. Toužil se s ní sice oženit, ale nechtěl vnášet další rozbroje do rodiny, v níž
se rodiče i tak již neměli rádi.
Nikdy mu nechyběla odvaha. Hory byly jeho vášní od dětství. Když pobýval na sv.
Bernardu a večer se vracel na chatu, stavěl lyže vedle kaple, aby se ještě pomodlil
před svatostánkem. V únoru 1924 se vydal s přáteli na Oulx, organizoval výstup na
Sestriére. Pier Giorgio nepřestával slézat vrcholky Alp. 18. května toho roku založil
Společnost podezřelých existencí. Za rouškou lehkomyslných her byla skryta jeho
snaha o větší prožívání víry a modlitby. S touto společností Pier Giorgio také chtěl
prokazovat dobro, sloužit bližním, žít porozumění, přátelství s Pánem.
S Laurou se s bolestí definitivně rozešel kvůli odporu rodičů, hrozícímu rozvratu
a napětí v rodině. Avšak sympatie k ní zaměnil za lásku ke všem lidem. V únoru už
psal sestře, že víra mu dává sílu, aby byl stále veselý a že katolíci přece musí potírat
smutek ve svých duších. Jeho radost měla základ v Bohu.
V červnu 1925, po posledním Pier Giorgiovově výstupu na Lenelle, který už byl pro
něj velmi namáhavý, si doma všimli jeho výrazného hubnutí. 20. 6. zvládl průvod k
jeho oblíbené Consolátě, kde pak při adoraci se nabízel Bohu jako oběť za obrácení
rodičů, kteří přestali projevovat víru a chtěli se rozvést. 1. července již nevstal z lůžka.
Lékař, který přišel za jeho umírající babičkou, se na něj podíval a prohlásil, že u něj
jde o revmatickou záležitost. S vysokou horečkou Pier Giorgio nemohl spát, dostával
se do agónie, ale nikdo o něj nedbal. Ráno požádal pokojskou o lékaře. Babička
zemřela a začal se chystat její pohřeb. Přišel za ním Marco B. Marně se Pier Giorgio
pokoušel povstat, byl ochrnutý. V den babičina pohřbu lékař poznal, že jde
o smrtelnou obrnu. Šlo o ochrnutí vnitřních orgánů, kterým se nakazil při obsluze
některého z nemocných. Pomoci mohla jen očkovací látka z Paříže, ale bylo již pozdě.
Poslední Pier Giorgiovy myšlenky patřily chudým. U postele mu maminka na jeho
přání připravila oltářík s obrazem P. Marie, přišel kněz a Pier Giorgio naposledy přijal
Pána, aby se s ním vydal do věčného života. Před smrtí mu byla udělena i svátost
nemocných. Maminka mu nadzvedla hlavu a Pier Giorgio upřel pohled na zdrceného
otce, jakoby mu říkal: „To je za tebe.“ Zemřel o první mariánské sobotě.
Proces blahořečení začal v roce 1932. Při exhumaci po 56 letech od smrti, 31. 3. 1981,
bylo jeho tělo shledáno v neporušeném stavu. K blahořečení Janem Pavlem II.
však došlo až 20. 5. 1990. Od Pier Giorgiovy smrti a během dlouhého procesu
až po současnost došlo k mnoha vyslyšením na jeho přímluvu a to nejen z Itálie,
ale z mnoha evropských zemí včetně Československa. Přišla prý hlášení i z Alžíru,
z Argentiny, z Kanady, Etiopie, Indie, Libanonu a Libye.